V č. typický reprezentant inherentního ↗pádu, tzn. pádu, jehož připsání jmenné frázi je spojené s určitým obecným významem (např. příjemce n. směr), a tedy s udělením ↗theta role / ↗sémantické role. Proto se někdy o d. hovoří jako o „sémantickém pádu“. Název „dativ“ je odvozen z latinského casus dativus (‘pád dávání’). Nominální fráze v d. může být buď vyžadována (1) jako obligatorní doplnění slovesa, resp. slovesného kořene: pomoci někomu, předat někomu něco, popř. adjektiva: věrný někomu, n. (2) jako komplement předložky (k někomu, naproti něčemu), n. (3) se může vyskytovat ve slovesné struktuře fakultativně; různé typy fakultativních d. se označují souhrnným pojmem ↗volný dativ (vyrobit někomu něco, spadnout někomu někam). Jde tedy o pád, který může být jak vazebný (1, 2), tak nevazebný (3), a jak prostý (1, 3), tak předložkový (2). D. vázaný na slovesný kořen se v případě objektových intranzitivních sloves typu pomoci někomu i v případě ↗ditranzitivních sloves typu předat někomu něco chápe jako pád nepřímý (oblique case), resp. pád nepřímého předmětu (oblique object). (Toto pojetí je odlišné od starší č. lingvistické tradice, kde se jako přímý označoval d. udělený jedinému předmětu sloves jako podobat se někomu, křivdit někomu, popř. i tzv. bližšímu předmětu sloves neudělujících akuzativ jako poděkovat někomu za něco, chlubit se někomu něčím, srov. různé názory na tuto otázku u Kopečného ✍ZČSk, 1958, Šmilauera ✍NS, 1969 a ✍Běličové, 1982.) D. typu (1) a (3) mohou dědit syntaktické struktury na slovesném kořeni, popř. slovesném kmeni založené, tzn. ↗deverbální substantiva, zejm. pak ↗dějová substantiva: pomoc někomu, pomáhání někomu, a ↗deverbální adjektiva, a to jak aktivní: (člověk) pomáhající někomu, (člověk) předavší někomu dar arch., (jablko) spadlé někomu do klína, tak pasivní: (dar) předaný někomu, (svetr) koupený babičce, (trest) přiměřený vině, (oblečení) podřízené módním trendům; srov. ↗participium, ↗přechodník. Do této skupiny lze řadit i d. přidělovaný n‑ovými adjektivy, která obsahují slovesný kořen, ale nelze je ze synchronního hlediska chápat jako odvozená z pasivního participia: napomoct hledajícím studentům – nápomocný hledajícím studentům, podobat se otci – podobný otci, zavázat se někomu slibem – zavázaný někomu slibem. Taková adjektiva mohou dále lexikalizovat, což může vést i ke ztrátě schopnosti udělovat d.: vděčit otci za výchovu – být vděčný otci za výchovu – nevděčný potomek – nevděčná práce. Zcela bez vazby se slovesným kořenem jsou dativ udělující n‑ová adjektiva jako věrný či užitečný, která synchronně korespondují pouze s verbonominálními predikáty jako zachovávat někomu věrnost, přinášet někomu užitek, srov. člověk zachovávající věrnost svým slibům – člověk věrný svým slibům. D. typu (2) je přidělován primární předložkou k, nepůvodními předložkami kvůli, vůči, (o)proti, naproti, navzdor(y), vstříc a složenými předložkami obsahujícími předložku k jako vzhledem k, se zřetelem k, v poměru k, čelem k.

1 Morfonologie

V č. se d. stejně jako ostatní pády vyjadřuje pádovými koncovkami, které kromě kategorie pádu vyjadřují také kategorii čísla, srov. nom.sg. neut. t‑o modern‑í‑0 měst‑o, dat.sg.neut. t‑o‑mu modern‑í‑mu měst‑u, nom.pl. neut. t‑a modern‑í‑0 měst‑a, dat.pl. neut. t‑ě‑m modern‑í‑m měst‑ů‑m; viz ↗kumulativní morfém. Pro jména je v sg. typický ↗synkretismus d. a lokálu; výjimku tvoří pouze neutra typu město a neživotná mask. typu les: dat. sg. měst‑u – lok.sg. (o) měst‑ě, dat. sg. les‑u – lok.sg. (o) les‑e, hovorově však též o měst‑u, o les‑u. Feminina v sg. mají kompletní synkretismus d. a lokálu, tzn. že jsou homonymní také koncovky adjektiv, zájmen a číslovek: dat.sg. (k) t‑é mlad‑é žen‑ě – lok.sg. (o) t‑é mlad‑é žen‑ě, dat.sg. (k) jedn‑é znám‑é písn‑i – lok.sg. (o) jedn‑é znám‑é písn‑i, dat.sg. (k) n‑í – lok.sg. (o) n‑í. Životná maskulina mají v d. (a lokálu) sg. specifickou koncovku ‑ovi (sluh‑ovi), která může být v paralelní distribuci s ‑i (muž‑ovi/‑i) n. ‑u (pán‑ovi/‑u). V dativních frázích, které obsahují víc než jedno životné maskulinum, je distribuce těchto koncovek následovná: (a) všechna jména kromě posledního končí na ‑u/‑i, (b) všechna jména končí na ‑ovi, srov. Dal jsem to profesor‑u Petr‑u Karlík‑ovi / profesor‑ovi Petr‑ovi Karlík‑ovi / *profesor‑u Petr‑u Karlík‑u / *(profesor‑u/‑ovi) Petr‑ovi Karlík‑u // ^??profesor-ovi Petr-u Karlík-u, přičemž varianta (a) je pociťována jako stylisticky vyšší a varianta (b) jako hovorovější. V d.pl. jmen všech rodů a také adjektiv a zájmen se objevuje m‑ová koncovka: muž‑ů‑m, žen‑á‑m, písn‑í‑m, kost‑e‑m, měst‑ů‑m; mlad‑ý‑m, jarn‑í‑m; j‑i‑m, t‑ě‑m. K analýze morfologické struktury d. ve vztahu k ostatním pádům viz ✍Caha (2009).

2 Sémantika

D. typu (1) se pojí se slovesy, která vyjadřují aktivitu vyžadující příjemce, a to i v širokém smyslu, tzn. někoho, na koho je děj zaměřen n. komu je určen. Nominální fráze v takovém d. nese nejčastěji ↗sémantickou roli recipienta, resp. adresáta; jde o tzv. recipientní dativ: pomáhat někomu, sloužit někomu, důvěřovat někomu, věřit někomu, radit někomu, naslouchat někomu, děkovat někomu, lichotit někomu, blahopřát někomu, odpovídat někomu, odporovat někomu, nadávat někomu, hrozit někomu, ublížit někomu, škodit někomu, křivdit někomu, překážet někomu, nafackovat někomu; patří sem i slovesně jmenné predikáty jako být někomu/něčemu věrný, být někomu/něčemu prospěšný, být někomu/něčemu k užitku / na škodu. Recipient bývá zpravidla životný, ale může být i neživotný: důvěřoval učitelům × důvěřoval různým zdrojům, věnovala své dceři brož po babičce × věnovala té knize spoustu času. V případě ↗ditranzitivních sloves, která mají kromě nepřímého předmětu s významovou rolí recipienta ještě přímý předmět s významovou rolí patientu, resp. theme, nemusí jít nutně o slovesa vyjadřující změnu vlastnictví jako u dvou nejčastěji uváděných příkladů dát někomu něco a poslat někomu něco. Jde však opět o slovesa, která vyjadřují děj, jež je někomu adresován (bez ohledu na to, zda si je toho adresát vědom n. ne): půjčit někomu něco, vrátit někomu něco, věřit někomu něco, poskytnout někomu něco, obléknout někomu něco, přidělit někomu něco, předložit někomu něco, vytknout někomu něco, odpustit někomu něco, prominout někomu něco, ukázat někomu něco, vzít/sebrat někomu něco, ukrást někomu něco, dlužit někomu něco, závidět někomu něco a analytické predikáty jako zachovávat někomu/něčemu věrnost, přinášet někomu/něčemu užitek/škodu, dělat někomu parťáka, dělat někomu problémy. Výraznou sémantickou podskupinou jsou slovesa předávání informace n. instrukce jako říct někomu něco, povědět někomu něco, vysvětlit někomu něco, popřít někomu něco, připomenout někomu něco, navrhnout někomu něco, zakázat někomu něco.

Význam předložkového d. (2) se odvíjí od významu předložky, která se s daným jménem pojí: jediná primární d. přidělující předložka k má význam směřování, a to prostorového, časového i měrového (jít ke škole, odejít k ránu, najíst se k prasknutí), popř. zřetele (přirovnat k něčemu). Sekundární dativní předložky vyjadřují příčinu (udělat něco kvůli někomu), přípustku (udělat něco navzdory někomu), zřetel (vymezit se vůči někomu), místo (stát naproti nádraží), směr (jít naproti svému štěstí) aj.

Volný dativ (3) nese buď ↗sémantickou roli (A) benefaktivu, (B) proživatele, popř. (C) posesora, n. (D) má pouze pragmatickou motivaci, pak mluvíme o tzv. postojovém d.

(A) Benefaktivem se označuje entita, v jejíž prospěch se děj odehrává (v lit. též jako beneficiary, popř. beneficient či benefaktor, i když význam angl. beneficient a benefactor je naopak ‘ten, kdo dělá něco pro druhého’, ne ‘ten, pro koho je něco děláno’). Vyjadřuje ho prospěchový dativ (v klasické lit. dativus commodi): zazpívat někomu, uvařit někomu večeři, vyrobit někomu dárek, objednat někomu pizzu, přečíst někomu pohádku, pohlídat někomu psa, koupit někomu svačinu, podržet někomu dveře, přichystat někomu překvapení, vybojovat někomu uznání, dojít někomu někam atd.

(B) Jako proživatele (experiencer) označujeme entitu, kterou děj nějak psychologicky zasahuje, zejm. senzoricky n. emočně; vyjadřuje ho proživatelský dativ: mávat někomu, pochválit někomu oblečení, pověsit někomu kabát, dívat se někomu do zahrady, vonět někomu po vanilce. Patří sem také přísudky jmenné se sponou typu být někomu malý, být někomu příliš obyčejný, být někomu matkou/vzorem/sluhou/nepřítelem. (Sémantickou roli proživatele nenese v č. pouze d., ale např. také nom.n.akuz.: Karel se bojí pavouků, Marie slyší strašidelné zvuky, Karla bolí u srdce.) Do skupiny dativních proživatelů patří zejm. tzv. malefaktiv (resp. adversativ), tj. někdo, komu děj způsobuje újmu, kdo dějem trpí: ujet někomu, umřít někomu, provést někomu neplechu, sníst někomu večeři, rozbít někomu fotoaparát, pokazit někomu snímek, zašpinit někomu boty, zlomit někomu ruku, ztratit někomu klíče, nabourat někomu auto, zabít někomu matku, chodit někomu za ženou, spát někomu v posteli, dělat někomu něco naschvál a také neosobní konstrukce typu Karlovi sněží do chodby. Vyjadřuje ho dativ v klasické lit. označovaný jako dativus incommodi. Rozdíl mezi benefaktivem a proživatelem – malefaktivem je často dán pouze kontextem: Maminka ulomila dítěti kus koláče, aby se také najedlo (= udělala to pro dítě, v jeho zájmu) × Někdo ulomil otci zrcátko u auta (= udělal to proti jeho vůli, způsobil mu tím škodu). Některé věty mohou být bez dostatečného kontextu dvojznačné mezi prospěchovým a adverzativním d., např. Karel otrhal babičce rajčata (pro babičku, aby jí pomohl n. babičce ke škodě). Podle ✍Bosse(ové) & Brueninga (2011) mají pouze některé jaz. jak dativního proživatele, tak dativní benefaktiv. Data z němčiny, která má oba typy stejně jako č., ukazují, že pouze benefaktiv, nikoli experiencer lze nahradit předložkovou frází pro + DP. Totéž platí pro č.: zazpívat někomu – zazpívat pro někoho, uvařit někomu večeři – uvařit pro někoho večeři atd. × utéct někomu – *utéct pro někoho, pochválit někomu práci – *pochválit pro někoho práci, sníst někomu večeři – *sníst pro někoho večeři. U sloves, která mohou být užita v obou významech, lze předložkovou frází nahradit pouze d. s prospěchovým významem: Maminka ulomila dítěti / pro dítě kus koláče, aby se také najedlo × Někdo ulomil otci / *pro otce zrcátko u auta. U sloves, která dovolují pouze dativního proživatele, slouží předložková fráze s pro k vyjádření benefaktivního významu, viz např. Ten člověk nám zemřel × Ten člověk zemřel pro nás.

Vzhledem k tomu, že sémantika proživatele vyžaduje schopnost vnímat, byť široce pojatou, je použití proživatelského d. příznakové u neživých věcí, které (v normálním světě) takovou schopnost nemají (srov. však posesivní d. níže). Často se v literatuře hovoří o nepřítomnosti sémantického rysu [+anim] n. [+human], na kterou je schopnost vnímání, tj. „sentience“ vázaná: ^#Rozbil jsem garáži dálkové ovládání × Rozbil jsem u garáže dálkové ovládání; Pojď, zamáváme mašince (běžné v komunikaci s dětmi, které chápou i neživé věci jako živé). Zvířata nesou rys [+anim] a často jsou jim přisuzovány také vlastnosti vázané na rys [+human], a proto proživatelský d. dovolují: Nechtěně převrhla psovi misku s vodou a ještě mu stoupla na tlapku. V případě tranzitivních sloves bývá proživatel implicitně chápán zároveň jako vlastník (posesor) entity označené přímým objektem; povrchově vyjádřený posesor odlišný od proživatele n. specifický kontext však může tuto referenční identitu proživatele a posesora zrušit: Kámoši mi nabourali auto (= moje auto) × Kámoši mi nabourali tátovo auto. Takové oddělení proživatele a posesora však není podle očekávání možné v případě nezcizitelného vlastnictví (inalienable possession): ^#Poškrábali mu babiččiny ruce, ^#Díval se dívce na nohy její kamarádky – nelze totiž mít psychologickou zkušenost týkající se např. částí těla jiných subjektů než sebe samého.

(C) Někdy se vyděluje vedle proživatelského d. ještě dativ posesivní // dativ přivlastňovací, a to u větných členů, kde je posesivní vztah mezi dativní frází a jiným větným členem (nejčastěji přímým objektem) obligatorní, tj. tzv. externí posesor ✍Bosse(ové) & Brueninga ad. (2012). Vzhledem k tomu, že v č. je v případě nezcizitelného vlastnictví možná (v reálném světě marginální) interpretace, kdy jsou končetiny chápány jako oddělené od jejich vlastníků a dativní fráze dostává interpretaci referenčně netotožného proživatele n. benefaktivu, nelze mluvit o samostatné sémantické roli posesorského d., jaký se nachází např. v korejštině n. hebrejštině, srov.: Poškrábali mu babiččiny ruce (= Vyžádal si od těla oddělené ruce babičky a oni mu je před předáním poškrábali); Doktor souhlasil, že se Lídě podívá na oteklé nohy její staré matky (udělá to pro Lídu). Možným kandidátem na obligatorně posesivní d. jsou již zmiňované konstrukce s neživotným d., tzn. se jménem, které nemá rys [+anim]: Otřela všem rostlinám v bytě listy od prachu a zkypřila jim půdu, Karel konečně vyměnil vstupním dveřím zámek, Asistentka nechtěně prohodila lékům cedulky. Tyto dativní formy totiž nelze použít, pokud by předměty v akuz. patřily něčemu jinému než entitě označené jménem v d. Taková data podporují pozorování ✍Bosse(ové) & Brueninga ad. (2012), že externí posesor nemusí být schopen vnímaní (není „sentient“).

(D) Posledním významovým typem volného d. je tzv. dativ postojový (attitude holder), v č. lingvistické tradici nazývaný též jako dativ etický (podle lat. dativus ethicus), resp. dativ sdílnosti: To mi / ti / nám / vám je vynález! Takový d. vyjadřuje postoj mluvčího n. adresáta k propozici jako celku, a není proto považován za větný člen. V č. může být vyjádřen osobními zájmeny 1. n. 2. os. v sg. i pl., tzn. zájmeny referujícími k mluvčímu a adresátovi, v důsledku čehož je spojen s rysem [+hum]; viz ↗osobní zájmeno. V rámci postojového d. se dále rozlišuje podle jeho specifického významu dativ emocionální, resp. dativ hodnotící (vyjadřuje zájem mluvčího na ději): To je mi teda zábava!; Přijď mi pozdě a roztrhnu tě jako hada!; To je nám milá návštěva!; To ti byl bordel, Tos neviděla!; To vám byla mela!; dativ kontaktový (vyjadřuje snahu vzbudit pozornost u posluchače): On ti / vám z toho byl celý pryč; dativ zainteresování: Běží nám osmá minuta druhého poločasu. Takové různě minuciózní analýzy, lišící se jen v detailech, nabízejí všechny č. práce o d. (viz Lit.). Nasnadě je otázka, nakolik jsou tyto parciální významy při konkrétním použití etického d. vzájemně prolnuty.

Zatímco d. typu (A)–(C) je součástí pravdivostní hodnoty věty (je tzv. truth conditional), d. typu (D) není. Ukazuje to např. to, že se na něj nevztahuje negace: Nebyl vám tím ani trochu překvapený (nelze interpretovat jako „ne vám“) n. že nemá vliv na interpretaci podmínkových tvrzení: Zkus mi přijít dnes v noci pozdě a neuvidíš příští týden kapesné! má z hlediska pravdivosti stejný význam jako Zkus přijít dnes v noci pozdě a neuvidíš příští týden kapesné, tzn. „přijdeš‑li dnes v noci pozdě, nedostaneš kapesné“. Srov. např. dativního proživatele v následující větě, kterého nelze vypustit bez dopadu na pravdivostní hodnotu věty: Vypni mi počítač a zabiju tě! × Vypni počítač a zabiju tě! Podle ✍Gutzmanna (2007) je význam nesený etickým d. součástí ↗konvenční implikatury věty.

3 Syntax

✍Marantz (1993) byl první, kdo zavedl jako součást rozšířené verbální projekce aplikativní frázi (v_ApplP), v jejímž specifikátoru je připisován recipientní d. typu (1) stejně jako benefaktivní d. typu (3). Tato analýza je založena na postulaci lehkého ↗aplikativního slovesa (light v_Appl), které c‑selektuje (lexikální) verbální frázi (VP). ✍Pylkkänen(ová) (2002) na jeho analýzu navázala rozlišením tzv. vysokých (high) a nízkých (low) aplikativ, podle toho, zda vyjadřují vztah mezi individuem (DP₂) a událostí (VP), n. implikují změnu ve vlastnictví individua vyjádřeného aplikovaným argumentem, a vyjadřují proto pouze vztah mezi dvěma individui (DP₂ a DP₁) bez ohledu na sloveso. V prvním případě je komplementem aplikativní hlavy celá VP, v druhém pouze DP; srov. též ✍McGinnis(ová) (2001), ✍McGinnis(ová) (2002).

✍Dvořák(ová) (2009) a ✍Dvořák(ová) (2010) ukázala, že jak recipientní, tak benefaktivní d. jsou v č. přiděleny (foneticky nulovou) hlavou, která odpovídá vysokým aplikativům ve smyslu Pylkkänen(ové). Argumentem je např. slovosled dativní DP >> akuzativní DP v případě ↗ditranzitiv, který je neutrální pro oba sémantické typy d., n. nemožnost vyjádřit oba d. v jedné větě (*Obléknul bys mi dětem čepice? × Obléknul bys pro mě dětem čepice?, *Napsal bys Janě soudu žádost o odročení? × Napsal bys pro Janu soudu žádost o odročení?). Přítomnost aplikativní fráze selektující VP předpokládají i lingvisté pracující na jiných jaz., např. ✍McFadden (2004) pro němčinu n. ✍Waltraud & Whitman (2010) pro mandarínštinu. (Je však třeba podotknout, že č. nemá tzv. aplikativní rod (applicative voice) v tradičním smyslu slova, známý z bantuských jazyků, protože ten bývá vyjádřen jako verbální afix a implikuje existenci struktury s předložkovým objektem, ze které by byla ↗aplikativní struktura odvozena.) Vzhledem k tomu, že rozdíl mezi benefaktivním a proživatelským d. je pouze sémantický (✍Bosse(ová) & Bruening, 2011), předpokládá se, že ve stejné frázi jako benefaktiv a recipient je generován také proživatelský d. Primární rozdíl mezi recipientním d. na jedné straně a benefaktivním a proživatelským d. na druhé straně je tedy v obligatornosti prvního a fakultativnosti druhého. I když nemusí být ani jeden z těchto d. povrchově vyjádřen, pouze recipient je v případě nevyjádřenosti vždy přítomen implicitně (a má buď generický n. neurčitý význam, popř. význam dovoditelný z kontextu): Karel dokáže pomoci (rozuměj: lidem, člověku obecně), Karel už na tohle odpovídal (rozuměj: někomu), Zkoušela jsem všechno možné, ale pomohl teprve Priessnitzův obklad (rozuměj: mně/někomu). Formálně se tento rozdíl zachycuje jako přítomnost recipienta ve valenčním rámci sloves (jako valenčního doplnění, jehož povrchové vyjádření může být potenciální, srov. ✍Daneš, 1971) a nepřítomnost (resp. fakultativnost) benefaktivu či proživatele. V terminologii ↗G&B by pouze argument s rolí recipienta subkategorizoval danou verbální hlavu, zatímco zbývající dativní argumenty by byly považovány za tzv. neselektované argumenty (non‑selected arguments); v ↗MP se tato otázka převádí na tzv. licencující podmínky, za jakých musí/může být kategorie v_Appl přítomna v rozšířené verbální projekci. Pokud jsou všechny nepředložkové dativní argumenty generovány v jedné syntaktické pozici, musí podle principu ↗UTAH (✍Baker, 1997) nést také jednotnou theta roli. Taková role se často označuje jako affected (tzn. dějem/stavem zasažený participant, srov. ✍Marantz, 1993 a ↗affectedness (zasaženost); v č. lingvistice se setkáme s rysem [+zainteresovanost na ději/stavu] (Karlík v ✍SČ, 1998), který je společný různým sémantickým podtypům d. Zobecnělá theta role affected tak na syntaktické úrovni odpovídá dílčím sémantickým rolím jako recipient, benefaktiv či proživatel, které jsou vyžadované n. umožňované lexikální sémantikou konkrétních slovesných tříd.

Na problematičnost oddělení recipientních d. od proživatelských d. na základě obligatornosti ukazuje to, že proživatel v d. bývá obligatorním doplněním predikátů, které vyjadřují psychosomatické stavy a jejich změny. Často ho proto nelze vypustit např. v jednočlenných neosobních větách (v terminologii č. gramatologie), které tyto stavy vyjadřují, a to jak slovesných (primárních i reflexivně pasivních), tak slovesně‑jmenných: Karlovi hučí v uších, Karlovi otrnulo, Karlovi se stýská, Karlovi se zželelo opuštěného psa, Karlovi se udělalo špatně, Karlovi je hanba, Karlovi bylo do pláče. Stejně tak je proživatelský d. vyžadován v kombinaci s ↗neakuzativními slovesy vyjadřujícími psychologické stavy a procesy (tzv. psych verbs): Karlovi vadí nedochvilnost, Karlovi sluší obleky, Karlovi ten oblek sedí, Karlovi se líbí brunety, Karlovi vyhovuje pozdní vstávání, Karlovi by prospěl pobyt na slunci, Karlovi by se hodilo auto, Karlovi nedělá silná káva dobře. Argument v d. u těchto sloves v neutrálním kontextu předchází argumentu v nom., což podporuje výše načrtnutou analýzu d. jako argumentu generovaného nad VP (uvnitř v_ApplP), tzn. po té, co byl uvnitř VP generován interní argument nesoucí theta roli hloubkového objektu, která se označuje jako patiens n. theme. Podle ✍Dvořák(ové) (2009) a ✍Dvořák(ové) (2010) se takový dativní argument (v případě, že není vyjádřen příklonkami) syntakticky pohybuje do specifikátoru TP, kde ohodnotí rys ↗EPP, a je tedy v tomto smyslu subjektem. Nemůže mu však být udělen klasický strukturní pád subjektu, tj. v případě č.nom., protože mu již byl inherentně, tzn. zároveň s připsáním theta role, přidělen d., srov. ↗theta teorie a ↗teorie pádu. Taková analýza se vztahuje i na další ↗neakuzativa a ↗antikauzativa, která se s proživatelem v d. kombinují fakultativně: Karlovi přijel vlak, Karlovi se rozbily hodinky, Karlovi se vybavily vzpomínky z dětství, stejně jako na pasivizované ditranzitivní struktury: Karlovi bylo předáno ocenění, Karlovi byl znetvořen obličej. Pohyb dativního argumentu do [Spec,TP] zachycuje následující stromový diagram:

Argument nesoucí theta roli affected může být předmětem dvou typů ↗deagentizace na úrovni agens – recipient, kdy je externí argument v roli agentu (n. v roli kauzátora) odsunut z pozice subjektu a na jeho místo se dostává původně dativní objekt: (1) deagentizace se slovesem dostat a pasivním participiem (v angl. psané literatuře se mluví o get-pasivizaci, v něm. literatuře o recipientním pasivu) a (2) deagentizace se slovesem mít a pasivním participiem (v čes. literatuře též jako posesivní rezultativ). Upozaděný agens zůstává nevyjádřen n. se může objevit jako adjunkt ve formě předložkové fráze od + DP a v omezené míře i ve formě bezpředložkového instrumentálu. (1) Deagentizace s pomocným slovesem dostat je omezena jen na několik sémantických podtypů recipienta, zejm. recipienta v úzkém slova smyslu, tzn. jako toho, kdo dějem něco přijímá: Ministři premiérovi taktně navrhli, aby odstoupil – Premiér dostal od ministrů / ministry taktně navrženo, aby odstoupil, Na závodech mi přidělili tu nejhorší trať – Na závodech jsem dostal přidělenu tu nejhorší trať, a recipienta, kterému je dějem způsobena nějaká újma: Otec Karlovi vynadal – Karel dostal vynadáno (od otce / ^??otcem). Tato transformace naopak není možná pro d., který vyjadřuje někoho, na koho je děj pouze zaměřen n. komu je entita vyjádřená přímým objektem dokonce odebírána: Karel závidí Petrovi jeho úspěchy × *Petr dostal úspěchy (od Karla) záviděny, Policajti sebrali Karlovi řidičák × *Karel dostal sebrán řidičák. (2) Deagentizace s mít je možná u mnohem širšího spektra predikátů, avšak pouze tehdy, pokud se kromě dativního argumentu pojí také s akuzativním patientovým argumentem, tzn. pouze u ↗sloves ditranzitivních: Kamarádi mi to potvrdili – Mám to potvrzeno od kamarádů, Někdo sousedovi posprejoval vrata od garáže – Soused má posprejovaná vrata od garáže, Navařili dědečkovi do zásoby (implicitní patiens) – Dědeček má navařeno do zásoby, ale Pomohli mi (s tím) – *Mám (s tím) pomoženo; Tenhle učitel nadržuje blondýnkám – *Blondýnky mají od tohohle učitele nadržováno. Krátké pasivní formě v těchto konstrukcích konkuruje dlouhá (adjektivní) forma, která může za určitých okolností stát před předmětem v akuz. místo za ním: Už máš pokoj připraven / pokoj připravený / připravený pokoj, srov. Karlík v ✍SČ (1998:139). Na rozdíl od pasivního slovesného tvaru založeného na slovese být, který může vyjadřovat pasivní děj, mohou pasivní participia v kombinaci se slovesy dostat a mít vyjadřovat pouze stav, a to buď stav jako výsledek děje (tzv. resultant state) v případě slovesa dostat, nebo prostý stav (tzv. target state) v případě slovesa mít, srov. ↗pasivní participium. Dokazuje to např. právě nemožnost systematicky modifikovat tato participia personálním původcem děje v instr.: Honzík dostal / má (^??tatínkem) slíbenu sladkou odměnu × Honzíkovi byla (tatínkem) slíbena sladká odměna. Pasivizace s mít je navíc charakteristická tím, že ji lze modifikovat adverbiálii jako stále ještě a dané participium je stupňovatelné, což dokazuje jeho prostě stavovou povahu: Soused má stále ještě pomalovaná vrata od garáže; Soused má dnes pomalovanější vrata od garáže víc než včera. Struktury s mít + (adjektivizované) příčestí trpné jsou často dvojznačné mezi agentní a recipientní interpretací subjektu: Karel má pokoj uklizený = Někdo uklidil pokoj Karlovi (Karel = recipient) n. Karel někomu/si uklidil pokoj (Karel = agens a v případě reflexivního si zároveň také recipient). ✍Caha (2009:195–203) prezentuje v ↗nanosyntaxi zakotvenou analýzu konstrukcí s pomocnými slovesy dostat a mít, podle které jsou pouze konstrukce s dostat odvozené ze struktury s dativním argumentem, zatímco konstrukce s mít jsou odvozené ze struktur s posesorem v genitivu (srov. také ↗rezultativ).

Kromě deagentizace na úrovni agens – recipient může dativní argument se sémantickou rolí proživatele figurovat v deagentizaci na úrovni agens – patiens, a to v případě tzv. ↗middle (v č. psané literatuře se používá termínu ↗mediopasivum), tj. v reflexivních konstrukcích, kde se patiens stává subjektem v nom., zatímco agens je vyjádřen ve formě d., čímž je zdůrazněna jeho proživatelská role: Petr studoval matematiku – Matematika se Petrovi studovala snadno/obtížně (Karlík v ✍SČ, 1998:147), popř. není agens vůbec povrchově vyjádřen a má generickou platnost: Hedvábné košile se špatně perou (rozuměj: lidem, člověku obecně). Také mediopasivum potvrzuje přítomnost rysu [+human] v sémantice dativního proživatele: Karlovi / *téhle pračce se perou hedvábné košile špatně × Karel / tahle pračka pere hedvábné košile špatně, srov. ✍Medová (2009:254). V případě sloves, která dovolují kombinaci s d. i v nereflexivní formě, je mediopasivní konstrukce s vyjádřeným d. dvojznačná mezi proživatelskou a zároveň agentivní n. pouze proživatelskou interpretací takového d.: Karlovi se špatně perou košile = ‘Karel pere košile a dělá se mu to špatně’ n. ‘Je náročné prát Karlovi / pro Karla košile’. Mediopasivní konstrukce odvozené od sloves, která neudělují strukturní akuz., jsou (tradiční terminologií řečeno) bezpodmětové, a mají proto neosobní (impersonální) tvar 3.  os. sg. neut.: Karel o tom mluví s těžkostí – Karlovi se o tom těžko mluví, Karel tam dobře spí – Karlovi se tam dobře spí, Karel tam má problémy s dýcháním – Karlovi se tam špatně dýchá. Speciálním případem je mediopasivum odvozené od slovesa chtít + infinitiv, pro které je vyjádření proživatele v d. obligatorní: Karel nechce doma uklízet – *(Karlovi) se nechce doma uklízet.

Odlišnou syntaktickou analýzu než argument nesoucí theta roli affected vyžaduje postojový d., který lze vyjádřit pouze ↗klitiky a který lze kombinovat s ostatními sémantickými typy d. (které navzájem kombinovatelné nejsou): On ti dal tchánovi sadu archivních vín a ještě ti mu k tomu vyrobil ručně vyřezávanou truhlu. ✍Bosse(ová) & Bruening ad. (2012) předpokládají, že takový d. je generován ve vyšších větných projekcích, minimálně nad VoiceP, tzn. až po externím argumentu. Krátké tvary osobních zájmen mi, ti a vám vyjadřující postoje mluvčího k obsahu věty lze kombinovat i v jedné větě, avšak jejich vzájemné pořadí nehraje roli pro výslednou interpretaci: To ti vám / vám ti / ti mi / mi ti / mi vám / vám mi byl nepořádek, to svět nezažil! Kombinace tří postojových d. v jedné větě je z hlediska používání v praxi marginální, ale ne negramatická: ^?To ti mi vám je věcička; viz také ↗osobní zájmeno.

Předložkový d. typu (2) je analyzován jako komplement hlavy kategorie P (preposition), přičemž celá předložková fráze je buď adjunktem (Postavil si dům naproti nádraží, Udělal to kvůli mně), n. komplementem slovesné hlavy V (Postavil si židli naproti oknu, Přilnuli jsme k němu). Podle ✍Dvořák(ové) (2009) a ✍Dvořák(ové) (2010) je v č. kromě overtních dativních předložek také nulová P připisující d. (srov. ✍McFadden, 2004, pro podobný závěr na datech z němčiny) omezená na poměrně úzkou skupinu sloves, jako např. podléhat něčemu/někomu, připadnout někomu, předsedat něčemu, zabránit něčemu/někomu v něčem, zamezit něčemu, předejít něčemu, holdovat něčemu, čelit něčemu, odpovídat něčemu (např. ceně), odporovat něčemu (např. fyzikálním zákonům), obdivovat se něčemu, podobat se něčemu/někomu, rovnat se něčemu/někomu, zahrnující také ditranzitiva: přizpůsobit něco něčemu/někomu, podřídit něco něčemu/někomu atd. Na povrchu bezpředložkový dativní argument takových sloves nepatří ani do jedné z výše diskutovaných sémantických tříd a musí být na rozdíl od ostatních typů d. vždy povrchově vyjádřen (nemůže být pouze implicitní): Každý náměstek podléhá *(nadřízenému ministrovi), Karel často holduje *(vínu). Nulová P se tedy chová v souladu s ostatními overtními P v tom, že nemůže stát sama o sobě, srov. Přilnuli jsme k *(němu). Argumentem pro analýzu těchto d. jako předložkových frází s foneticky nulovou hlavou je také existence sloves, která mezi vyjádřenou a nevyjádřenou prepozicí alternují: patřit (k) někomu/něčemu, náležet (k) někomu/něčemu, přihlížet (k) něčemu, předurčit někoho (k) něčemu, přiřadit něco (k) něčemu, připodobnit někoho/něco (k) někomu/něčemu. Pokud je ve větě s nulovou dativní P přítomen přímý předmět v akuz., je bázový slovosled akuzativní DP >> dativní DP, což ukazuje, že tento typ d. je generován v rámci VP, tzn. uvnitř lexikálně determinované části verbální projekce, a to ještě před tím, než se ke slovesu připojuje interní argument nesoucí patientní theta roli, jak je to zachyceno v následujícím stromu. Šipka naznačuje konflaci nulového P se slovesným kořenem, srov. ✍Dvořák(ová) (2010:168–169).

I když mají dativní předložkové fráze různé významy, bývá jim v případě, kdy plní funkci argumentu, společný obecný význam směřování. Proto jsou spojovány s theta rolí, která se označuje jako path a která zahrnuje jak sémantickou roli zdroje (source, origin), tak cíle (goal, direction). Theta roli path mohou samozřejmě vyjadřovat i jiné předložkové fráze či adverbia s významem směřování.

D. může mít kromě podoby jmenné či zájmenné koncovky také podobu reflexivní, a to buď (a) reflexivních zájmen si, sobě, která jsou samostatnými větnými členy: odpovědět si, pogratulovat si, ubližovat si, vařit si, koupit si něco, podržet si něco, pořídit si něco, připadat si nějak atd., n. (b) reflexivní částice si, která se pokládá za slovotvorný „formant“: sednout si, lehnout si, představit si něco, vystačit si, dát si něco k jídlu, vzít si něco odněkud, ulevit si, číst si, zlomit si (nechtěně) nohu, zvyknout si na něco, vykládat si něco nějak atd.

Reflexivní dativní zájmena jsou charakteristická tím, že mohou mít jak slabou formu si, která se fonologicky chová jako klitikum, tak silnou formu sobě, která je motivována nezávisle existujícími principy. Její použití je obligatorní např. po předložce: Přišel k *si / sobě po hodiněn. při topikalizaci n. kontrastivním fokusu: Podržím si to – Sobě to podržím (tobě nikdy); Odpověz si sám – Odpověz sám sobě. V č. však běžně dochází k lexikalizaci slovesa spojeného s dativním si, které přestává fungovat jako samostatné zájmeno, což dokazuje nemožnost alternace si se sobě. Výsledná konstrukce je chápána jako reflexivní sloveso s ustáleným (lexikalizovaným) významem, odlišným od významu tranzitivní konstrukce s d. V jistém smyslu jde tedy v (b) o dativní antikauzativa, srov. též ✍Medová (2009:316). Obě interpretace, antikauzativní a reflexivní, mohou v jazyce koexistovat, přičemž jedna bývá běžná, zatímco druhá vynucená kontextem: Petr si rozbil zrcátko u auta – (a) Petrovi se rozbilo zrcátko u auta (Petr je dějem pouze zasažen, ale není jeho strůjcem), (b) Petr rozbil sám sobě zrcátko u auta (Petr záměrně rozbil zrcátko u svého auta, je tedy činitelem i proživatelem děje). Dativní reflexivní částice typu (b) se může ve větě vyskytovat společně s dalším dativním argumentem, což dokazuje její neargumentovou povahu: Petra si tam tomu učiteli sedla do křesla a nemínila odejít, Tomu mladému instruktorovi si jedno dítě zlomilo na školním výletě nohu a jedno si vyvrklo kotník. Si funguje jako slovotvorný formant také v případě dativně reflexivních sloves, která se s dativním argumentem běžně nekombinují: žít si, kýchnout si, vykračovat si, ale též (dativní argument akceptujících) ležet si, sedět si, přijet si někam, zalézt si někam, kde přináší význam uspokojení z děje; často se objevují v kombinaci s prefixem po‑ n. za‑: poskočit si, pospat si, posedět si, zaplavat si, zatancovat si, zařvat si, zafotit si. Některá z těchto předponových sloves se mohou vyskytovat pouze v kombinaci s reflexivním si, a patří proto mezi slovesa inherentně reflexivní: poležet si, pohovět si, počíst si apod. Kopečný (✍ZČSk, 1962) tento typ d. nazývá dativem náladovým, ✍MČ 2 (1986) d. prospěchovým, nejpřesnější by asi bylo d. požitkový. Č. má kromě toho i několik „nepožitkových“ dativních inherentních reflexiv: všimnout si, uvědomit si, pospíšit si, stěžovat si. ✍Štícha (1987:188) podotýká, že spojení slovesa s krátkou reflexivní formou v některých případech umožňuje nevyjádření přímého objektu, který získává nějakou ustálenou interpretaci: Odložil si (svršky), zapálil si (cigaretu) a nalil si (alkohol) × Odložil *(svršky), zapálil *(cigaretu) a nalil ^??(alkohol). Taková povrchová nepřítomnost akuzativního argumentu je očividně umožněna jakýmkoli argumentem v d., ne pouze reflexivem: Karel Petře zapálil a nalil jí.

Kromě reflexivního významu může mít si a sobě také význam reciproční, a to opět (a) na úrovni zájmena: Musíme si pomáhat, Napíšeme si, Slíbili si věrnost, Záviděli si, Vzájemně si to vysvětlili, Vyměnili si klobouky atd., i (b) na rovině slovotvorného formantu: Povídali si celou noc. Rozdíl mezi (a) a (b) lze testovat např. možností parafráze se spojením jeden druhému n. sobě navzájem: Musíme pomáhat jeden druhému / sobě navzájem × *Povídali celou noc jeden druhému / sobě navzájem.

Všechny typy nepředložkového d. kromě d. postojového najdeme podle očekávání v nominalizovaných slovesných strukturách, které označují děje/stavy, popř. výsledky dějů (i když systematická analýza takových substantiv s dativem zatím chybí): Vysvětlení celého principu šéfovi nezabralo Karlovi ani deset minut, Stavba domu známému pražskému mecenáši se naší firmě vyplatila, Předávka drog členovi spřáteleného gangu byla odhalena policií, viz ↗verbální substantivum a ↗dějové substantivum. Lexikalizovaná deverbální substantiva stejně jako neodvozená substantiva se naopak s nepředložkovým d. nekombinují; recipientní či benefaktivní význam se v jejich případě vyjadřuje zejm. předložkovou frází pro + DP: Pomůcka *Karlovi / pro Karla byla příliš drahá. Systematickou výjimku představují podstatná jména jako dopis někomu a dar někomu, která lze analyzovat jako obsahující nevyjádřené adjektivizované participium určený, které je skutečným přidělovatelem d.: Dopis prezidentovi jsme otevřeli až další den – rozumí se: dopis určený prezidentovi, ^?Dar Karlovi leží na skříni – rozumí se: dar určený Karlovi; v obou případech je dativní fráze opět nahraditelná předložkovou frází pro + DP: dopis pro prezidenta, dar pro Karla.